Zadání: převyprávět klasikou baladu K.J.Erbena
Autor: Vladimír Horák (nepoužívejte text, i učitelé umí používat Google)
Polednice
Bylo krátce před polednem. Slunce
totiž stálo téměř kolmo nad hlavami malé vesnice, ležící kdesi v Čechách.
Všechny maminky již vařily oběd, aby nasytili své milé a děti.
Všechno
probíhalo klidně i v chaloupce Pod Dubem, jen Pepánek ne a ne přestat
zlobit. Maminka už byla neklidná, protože vaření se jí ten den moc nedařilo a
pořád a pořád jí něco vyskakovalo z hrnců. Tady polévka, tady zase zelí a
do toho ještě Pepan!
Pořád tahá a tahá za sukni a
plete se pod nohama! To není možné! ,,Tady máš, kočárek a husara, hrej si!“
pravila maminka. „Bum, bác“ ozvalo se, jak obě dvě hračky přeletěli místnost a
přistáli v protějším rohu. To už ale matce došla trpělivost: ,,Že na tebe,
nezbedníku, polednici zavolám!“ vyhrkla a už volá z okna: ,,Pojď si proň,
ty Polednice, pojď, vezmi si ho, zlostníka!" vyhrkla matka bez ostychu.
Vtom někdo lehce dvířka otvírá.
Do místnosti vchází osoba. Tělo celé shrbené a hnědé, všude samý hrb. Přes sebe
jen lehký pláštík. Matka ulekla se, když babka náhlé povídá: ,,Dej sem dítě.“ Matka
bez dechu dítě v náruč popadá. ,,I odpusť mi, hříšnici, nechtěla jsem tě
vyrušit z tvého klidu.“ to ale polednici nezastaví. Už je téměř za stolem
na dosah ruky k dítěti. Maminka přitiskne dítě k sobě ještě pevněji.
,, I odpusť mi mé hříchy, Pán Bůh ti věčný klid dej“. Už po dítěti sahá, matka
chrání jej rameny a v tom na kostelních hodinách dvanáctá odbíjí.
A po polednici zem se slehla,
zmizela jako pára nad hrncem, ale dítěti už byla každá pomoc drahá.
0 komentářů:
Okomentovat